odjezd / 4. července 2017

návrat / 18. července 2017

trasa / Edinburgh → Glasgow → Fort William → Isles of Skye → North Uist → Harris and Lewis → Stronoway

Cesta do Skotska nebyla jen tak obyčejnou cestou do cizí země. S Barčou jsme se brali v září a jelikož jsme oba herci, z časového důvodu jsme si nemohli dovolit svatební cestu, neboť divadelní sezóna se rozebíhá právě v září. Čtrnáctidenní toulání po skotské přírodě nabylo na významnosti – stalo se naší “předsvatební” cestou. Naplánovali jsme cestu přes celé západní Skotsko. Země neustálého deště? Omyl!

KOLIK JAZYKŮ UMÍŠ… / Úterý / 4. července 2017

Hned ráno jsme se nechali odvézt taxíkem z Kladna na Letiště Václava Havla. Během čekání se nám podařilo zabalit krosny, najít správný gate a psychicky se připravit na konverzace v anglickém jazyce, které nás jistě čekaly. Anglicky jsme nemuseli mluvit už od školy. Na Barču tato povinnost padla jako první.

Na palubě Easyjetu musela sestavit nekompromisní frází, kterou si určitě dlouho připravovala: “One muffin.” Jistotu této věty potvrdila gestem vztyčeného ukazováčku, aby potvrdila slovíčko “one”. Prstík ještě pro jistotu zabodla do palubního menu přímo na obrázek obřího muffinu. Stevard frázi zachytil a se širokým úsměvem odpověděl: “Just one?” A Barča konverzaci chladnou smečí ukončila rázným: “Yes!” Smích mě přešel záhy, když jsem dokázal úroveň mé angličtiny a omylem zažádal o imigrační formulář.

Po dvouhodinovém letu nás Edinburgh přivítal chladným a deštivým počasím. Typické Skotsko, pomysleli jsme si bez jediného zaváhání. Ještě jsme netušili, jak mimo jsme byli. Po ubytování na zdejších vysokoškolských kolejích a obědě v pizzerii se nám nabídlo staré centrum města a majestátný hrad, který majestátně dohlíží nad městem několik století. Po pár kilometrech historickými ulicemi naše cesta získala nový cíl a to shánění teplého svetru pro nanuka Barču. Po dlouhém procházení různých obchodů jsme úkol odložili na další den.

Po chvilce odpočinku v našem místě pobytu jsme vyrazili nakoupit nějakou večeři a snídaně a večer už jen plánovali další den.

VIDĚLI JSME ANGLICKOU KRÁLOVNU / Středa / 5. července 2017

Celodenní courání po Edinburghu začalo na místním hřbitově, který proslavil Bobby – věrný pejsek, který chodil každý den na hrob svého mrtvého páníčka. Na tom hrobě také pošel. Těšil jsem se na Bobbyho sochu. Ta však byla přestěhována do skotského národního muzea. Procházeli jsme se po Royal line a sháněli svetřík. Znaveni dlouhým hledáním jsme si odpočali v Tea room, kde bříško dostalo dva dobré dortíky a sušenku s kávou. Pak dlouhá procházka po parku uprostřed Edinburghu a prošmejdění skoro každého křoví.

Při cestě zpátky z parku se nám poštěstilo něco, o čem spousta Angličanů jenom sní. Spatřit její veličenstvo královnu. Nad hlavami nám proletěla královská helikoptéra a sotva dosedla, už z ní vystupovala malá stařenka v doprovodu snachy Kate. K našemu velikému překvapení se nekonaly žádné policejní manévry. Možná i proto, že Skoti každoroční návštěvu hlavy commonwealthu nevidí rádi. Už dlouho usilují o naprostou nezávislost.

Podvečer procvičil naší angličtinu při nakupování lístků na vlak ve Waverly station a při kupování pleteného svetru, který byl označen špatnou cenou, což nám po kratší debatě přineslo cashback pro Tomáše Gerona (jmenuji se Hron). Po této zkušenosti jsme si radši oprášili spelling.

Večer se už Barče nikam nechtělo, ale já jí ještě přemluvil, abychom se šli podívat na místo, kde máme zarezervované poslední ubytování, než poletíme zpátky do Prahy. Měli jsme chuť i na dobré pivo, ale místo točeného za 4 libry jsme zvolili Goblina za 1,39.

Je deset hodin a Barča je úplně hotová a spí. Já ještě dopisuji vzpomínky dnešního dne a musím přiznat, že přes všechno, co jsme zažili, je stejně nejsilnějším momentem získání svetru pro Barunku, protože vím, že ji na našich skotských toulkách nebude zima.

GLASGOW / Čtvrtek / 6. července 2017

Den plný změn jakoby nás připravoval na hlavní část našeho skotského dobrodružství. Ráno to začalo již na nádraží, kde nám na čtvrtou kolej přistavili na poslední chvíli vlak, který nebyl náš. Ale jen několik rychlých ohlášení z tlampače a už jsme se zorientovali i my méně anglicky zdatní. Pokud budete přemýšlet, jaký dopravní prostředek zvolit na cestu z Edinburghu do Glasgow, tak jedině vlak. Padesát minut rychlé a pohodlné jízdy vlakem se Scotrails se nedá rovnat s dlouho cestou autobusem. Ve vlaku je opravdu spousta místa. Dokonce i velká krosna se nám vešla k sedačkám před nohy. A vlaky jezdí skoro každých třicet minut.

V Glasgow nás překvapil náš Easyjet hotel, kde nás očekávali až na třetí hodinu. Pokud chcete přijet dřív a dostat se do svého pokoje, musíte si připlatit deset liber. Vlastně za všechno, co chcete navíc, musíte v Easyjet připlatit. Například i ovladač od televize, pozdější odjezd, WiFi, okno.. nebo okna dvě. My si nepřiplatili a tak čekáme v příjemné kavárně Gulliver’s hned vedle hotelu. Kavárna hezky upravená s velkým barem uprostřed a místy na sezení, které vypadaly jako kupé ve vlaku. S Barunkou jsme si dali výborný oběd a konvici jasmínového čaje. Poslední minuty jsme strávili nákupem plynové bomby a odpočinkem v parku, kde Barunka opět fotila ptáky, tentokrát holuby. Zde se zrodila i největší změna našeho programu. Dobrovolně se vzdáme jedné noci v našem apartmá bez oken a vyrazíme o den dříve sběr Kinlocheven. Na nádraží vyměnili lístky a upnuli pozornost k Nekropoli, krásnému viktoriánskému hřbitovu.

Pronajali jsme si kola přes mobilní aplikaci next bike (naše Rekola). Za deset liber dvě kola na dvě hodiny a půl. A divte se, projeli jsme celé Glasgow (viz. foto níže) dokola se zastávkami na hezkých místech. Po vrácení kol do stojanů jsme už vyrazili na hotel. Večer nás už čekal jen nákup zásob na následující dny a odpočinek v naší Easyjet hrobce.

SKOTSKO PĚŠKY / Pátek / 7. července 2017

Plní nadšení z našeho rychlého rozhodnutí – opustit nad hotel o den dříve – jsme vyrazili brzo ráno na Queen street station chytit náš vlak, který nás odveze až do Corrour station. Hned ze začátku jsme museli vyřešit záhadu s rozpojováním vlaku, kdy jedna půlka jela naším požadovaným směrem a druhá se měla odpojit a pokračovat směr Oban. Rychle jsme na tento problém zareagovali změnou vagónů krátce po začátku cesty a již nám nic cestu vlakem nekomplikovalo. Snad jen fakt, že na zastávkách na znamení, kterou Corrour byla, se vstupuje pouze zadními dveřmi, což nikde uvedeno nebylo.

Začala naše původně čtyřdenní pěší túra. Uchváceni neuvěřitelnou krajinou jsme opominuli fakt, že cesta, která je vyznačena na mapě, prostě není a místo ní se nacházíme na poli plném bažin a rašelinišť. I přes mohutnou snahu nenamočit si boty jsme skončili s vlhkými botami a já se dokonce jednou propadl až po kotník do bahna, hned následován Barčou. První kilometr nám trval asi hodinu. Poprvé se projevilo naše lehkomyslné balení. Měli jsme na zádech víc než je zdrávo. Já kolem dvaceti kilo a Barča kolem deseti. Opět zdůrazňujeme, balte si jen to nejnutnější a věřte nám, že i to, nejnutnější rozhodně není nejnutnější.

Druhý úsek cesty vedl po větší suché cestě a my nahnali nějaké kilometry. Dostali jsme se do krásného údolí u jezera. Náš foťák se téměř nezastavil. Potkali jsme několik turistů. Jeden se nás vyptával na naše úmysly. Když jsme mu oznámili, že cíl je Kinlochmore podél řeky, prohlédl si nás a pak dodal: you can make it. Moc dobře tušil.

Po krátké a studené přestávce, kdy jsme poprvé poznali, jak studený vítr tady umí být, jsme se vydali po malinké na první pohled roztomilé a oficiální pěšince do Kinlochmore. K našemu nemilému překvapení se pěšinka změnila v jednu kaluž za druhou, později v potůček. Neustále jsme s těžkými batohy skákali z kamene na kámen a hledali co nejlepší cestu. Čím dál těžší terén si žádal častější přestávky. Cesta se však nezlepšovala a po čase úplně zmizela. Zbyl nám pouhý její obrys na mapě kopírující koryto řeky. Šli jsme podél řeky dál.

Po dalších kilometrech se terén proměnil úplně. Bažiny a malé přítoky do řeky nás nutili neustále zastavovat a vymýšlet, jak a kde přeskočit nebo přejít přes potůčky a stojatou vodu. Vypadá to, že cesta padla jako oběť kravám, které se tu všude volně pasou, a tak poslední náznaky cesty byly rozryté kopyty a rozbahněné. Je naprosto jasné, že po nějakém čase jsme narazili i na ono stádo, jímž jsme museli projít. Už byl na dosah další klíčový bod naší cestě – most, co nás měl převést na druhou stranu na lepší kamenitou cestu.

Jak se most blížil, poslední náznaky cesty úplně zmizely a okolní krajina se proměnila v močály, které známe jako mrtvé močály z Pána prstenů. Poslední chuť zachovat alespoň trochu suché boty se změnilo v co nejrychlejší cestu na onen most. Po krátkém bloudění jsme uznali, že bude lepší řeku na boso přebrodit, avšak tento nápad zničily hned po prvním pokusu kluzké, kameny, těžká bagáž a především studená voda a silný proud. Vrátili jsme se do mokrých bot a hledali most, který k našemu zděšení existoval opět jenom na mapě. Už se blížila šestá hodina a my neurazili ani polovinu toho, co jsme chtěli. Museli jsme jednat. V botách, abychom neuklouzli s batohy do vody, jsme krok po kroku zdolávali silný proud. Nakonec vyčerpání a v totálně mokrých botách sedíme u trosek dvou domů. Přezouváme mokré boty za vycházkovou obuv. Do toho se do nás pustili slavné flying teeth. Ke slovu se dostal repelent. V ten okamžik nás porazila zoufalost. Pokousaní, v lehké obuvi se snažíme dohnat asi sedmi kilometrovou ztrátu. Cesta je co každých dvacet metrů zalitá vodou a náš postup se stává jakousi logickou hrou s nekonečně mnoho úrovněmi. Naše boty by nevydržely ani pár kapek vody, natož tyhle kaluže. V řešení musíme být stoprocentní. Utěšujeme se slovy: tak alespoň neprší.

Po dlouhém trmácení, jako by nám to bylo sesláno za odměnu, dorazíme zhruba za polovinu naší cesty do Kinlochmore. Mezi dvěma jezery staly polorozpadlé Ruins, které nabízely krásné místečko pro stan v závětří s krátkou a měkkou trávou. Sice se dá ve Skotsku stanovat kdekoliv ve volné přírodě, ale kolem cesty najdete jen rašeliniště s plno kameny. Bylo lehce po sedmé, když jsme se rozhodli dál nepokračovat. Já postavil stan, připravil ležení a Barča uvařila čaj a lehkou večeři. Unavení fyzicky i psychicky už kolem půl desáté uleháme do spacáků a čerpáme sílu na další den.

SKOTSKO PĚŠKY DEN 2. / Sobota / 8. července 2017

Už kolem sedmé ráno nás vzbudil budík a sluníčko. Posilněni horkým čajem jsme zabalili stan, obuli ještě stále mokré boty z brodění řeky, protože v té lehké ten terén prostě nejde jen tak zvládnout, a vyrazili na závěrečnou osm kilometrů dlouhou etapu do Kinlochmore. Sluníčko pro nás většinu cesty vysušilo. Už kolem deváté nás svedla malá cestička na prudké a dlouhé sestupování do malého přímořského městečka. Opět se nám připomněly naše těžké batohy. Strmé sestupování po kamenech bylo cítit především v kolenou. Už v jedenáct jsme hledali vhodnou restauraci na oběd. I když o hledání ani tak nešlo. V celém městečku byly pouze dvě restaurace a naštěstí pro nás jsme vybrali tu pravou. Paní výčepní nás pustila do poschodí do salónku, kde jsme byli úplně sami. Dali jsme si burger a lasagne, zapili je výborným pivem a hlavně sušili naše mokré boty a ponožky. Jelikož s námi nikdo v místnosti nebyl, mohli jsme být úplně na boso a ponožky sušit na spojích mezi nohami židlí. Salonek měl i vlastní záchody, což uvítaly především naše boty, které si tak mohly dopřát obrovskou dávku horkého vzduchu z vysoušeče rukou.

Suchý, najezení a spokojení vyrážíme dokoupit zásoby a kolem druhé hodiny se naše pozornost stočila na sever k dalšímu skotskému městečku Fort William vzdáleném zhruba 20 kilometrů od Kinlochmore. Vyrazili jsme po West highland way, což je krásná dlouhá pěší cesta, která vede z Glasgow až do Fort William. Hned první úsek byl asi dvoukilometrové příkré stoupání po kamenech a dalo nám s tou náloží na zádech neuvěřitelně zabrat. Cíl odpolední etapy byla alespoň polovina cesty – deset kilometrů. Krásná krajina, majestátně se tyčící hory, modré nebe a stáda ovcí přímo na cestě nám zpříjemňovaly cestu. Zastavovat jsme chtěli většinou po třech kilometrech, ale neustále se měnící počasí – slunce, vítr, mrholení nás nutilo oblékat nebo svlékat bundy a tím náš počet zastávek až ztrojnásobilo. Cesta příjemně utíkala, ale kilometrů v nohách přibývalo. Dorazili jsme k jezeru, kde jsme podle původního plánu měli postavit stan, ještě se nám ale chtělo jít dál a navíc bylo teprve pět odpoledne.

Po krátké úvaze zase vyrážíme s prohlášením, že si ještě nějaké kilometry na další den naženeme. To jsme ale netušili, co nás čeká, když jsme opustili West highland way a vydali se po lepší a kratší cestě. Asfaltová silnice se za nějaký čas stala pastí, z obou stran lemovaná ploty nám nenabízela žádné vhodné místo pro stan a místo toho nás nutila jít stále dál a dál. Už jsme měli za sebou dvacet kilometrů s krosnami na zádech, nutně jsme potřebovali zastavit. Po dalších třech kilometrech přišlo zjištění, že Fort William je už jen čtyři kilometry. Barča se nakopla pro myšlenku, že i přes veškerou bolest do Fort William dojdeme ještě dnes. Já jako správný snoubenec, i přes zaťaté zuby, protože jsem si stihl rozedřít oba maličký na nohou, souhlasil. Jenže co ve Fort William bez zamluveného ubytování. Štěstí a náhoda nás nakonec zachránily. Objevil se malý plácek za potůčkem, který byl úplně ideální pro stan. Bez váhání jsme sundali boty, přešli potok a užívali si místečko přímo stvořené pro kempování. Po dvaceti pěti kilometrech konečně jídlo, teplo, pusinka a spacák. To všechno s pokorou přijato něco málo přes dva kilometry před Fort William.

CESTA DO BRADAVIC / Neděle / 9. července 2017

Náš stan poprvé zažil opravdový skotský test. Celou noc vydatně pršelo – poprvé na naší dovolené vydatně pršelo. Stan ale obstál na sto procent. Co ale bylo horší, že vydatný déšť zvedl hladinu říčky o pěkných pár centimetrů a opravdu jen malý kousek zabránil řece, aby se vylila z koryta nám přímo do stanu. Znovu jsme měli ohromné štěstí. Pustili jsme se do rychlého balení mokrého stanu. Kde je hodně vody, tam jsou i flying teeth, které udávaly velice svižné tempo balení. Máme pocit, že repelent je zastaví pouze na pár minut a poté se zase s chutí pustí do jídla. Bolelo nás snad všechno z včerejšího pochodu. Z večerního přechodu přes říčku se ráno stalo opravdové brodění rozvodněné řeky. Naštěstí proud nebyl tolik silný, takže jsme se mohli na dně udržet i na boso. Chladné zatažené a mokré ráno zahájit broděním ledové řeky není úplně nejlepší start. Rychlé jsme osušili nohy, obuli se a vyrazili do Fort William. Opravdu už to byl jenom kousek. Celé městečko ještě spalo. Jenom moře si ve větru letmo pohrávalo se zakotvenými loďkami.

Cíl dnešní cesty bylo malebné městečko Portree na Isles of Skye. Kde jsme na poslední chvíli chtěli sehnat nějaký bed and breakfast. Jenže jak se zdá, sehnat něco ze dne na den během sezóny je prakticky nemožné. Na nádraží jsme koupili jízdenky na vlak do Mallaigu a koukli na Bradavický express, který byl inspirován právě parní lokomotivou Jacobite. Ta si na nádraží spokojeně oddychovala a čekala, až všichni Harry Potter fanoušci, někteří dokonce měli bradavické svetry a hábity, nastoupí a ona je bude moci vzít přes jednu z nejvýraznějších filmových lokalit Harryho Pottera. My však pro cestu do Mallaigu zvolili klasický spoj – levnější, rychlejší a pohodlnější.

Kolem poledne odjíždíme z nádraží ve Fort William. Celou cestu jsme sledovali kolísání signálu v mobilu, neboť jsme potřebovali přístup k internetu stále ve snaze zachytit nějaké ubytování. Zatím beze změny. Až když náš vlak přejížděl přes slavný Glennfinnanský viadukt, chopili jsme se foťáku. I když jsme nebyli na palubě Jacobite, mohli jsme si užít atmosféru naší první cesty do Bradavic. Konečná na konečné trati v Mallaigu a nás svedla na přestup na trajekt do Armadale. Tam jsme měli dvě hodinky čas. Už nebyl prostor pro strach z jazykového bloku, jestli jsme chtěli po tolika kilometrech spát v teple, museli jsme jednat a volat. Asi při šestém telefonátu nás odkázali na konkrétní číslo. Telefon zvedl takový podle hlasu příjemný pán. Spojení mělo špatný signál, takže už to málo, co jsme rozuměli, se ztrácelo v nekvalitním zvuku. Tomu důležitému jsme ale rozumněli. Měl volný pokoj pro dva na dvě noci.

Sice to bylo o něco dražší, než jsme původně chtěli, ale vřele jsme jeho nabídku přijali. Jenže jsme vůbec nevěděli, kde vlastně tenhle B&B je. Snažil se nám diktovat název hotelu a název ulice, ale s ničím se nám to nespojovalo. Domluvili jsme se, že jakmile dorazíme do Portree, zavoláme mu. Jenže my jsme děti 21. století a zadali si telefonní čísla do googlu. Ten nám prozradil název hotelu i přesnou adresu. Rozuměli jsme mu dobře – Viewpoint. Jenže Skotové vyslovují „v“ jako „d“, jako kdyby měli permanentní rýmu.

Náš trajekt vyplul přesně. Už od rána se udělalo krásné počasí. Obloha se trhala a na nebi převládala stále více modrá obloha. Dopluli jsme do Armadale, což je přístavní místo na jihu Isles of Skye, a nebe bylo skoro bez mráčku. Autobus nám jel až za dvě hodiny. Sluníčko nás hřálo na kamenech u břehu moře, kde jsme na hodinu shodili batohy z ramen a pozorovali rychlost přicházejícího přílivu. Když nás moře vytlačilo z pláže, prošli jsme drze za zavřenou bránu armadaleského hrádku mimo otevírací dobu a pak už jen na zastávce očekávali náš autobus.

Všichni řidiči autobusů ve Skotsku jsou příjemní a komunikativní. Řekl bych, že jednou z největších rozdílu naší země a téhle jsou právě lidí. Autobus nás vysadil v centru malebného přístavního městečka Portree, zavolali jsme na místo ubytování, že již jdeme a že víme kam. Čekali jsme vlastní pokoj, postel a koupelnu, ale naše ubytování nám naprosto vyrazilo dech. Dostali jsme klíče od vlastní chaty, ve které byla velká místnost s kobercem, dvě křesla, velká postel, stoleček s rychlovarnou konvicí, kávou a čaji, koupelna se záchodem, umyvadlem a hezkým sprchovým koutem. Dveře z chaty vedly přímo na zahradu a počasí bylo stále slunečné. Co víc si ve Skotsku na Skyeích přát.

PORTREE / Pondělí / 10. července 2017

Opět nás budí sluníčko. Na Isles of Skye velice ojedinělý jev. Den měl jasný cíl. Najít prádelnu, vyprat, najít poštu a poslat zbytečně věci do České republiky. I tak se stalo. Zbavili jsme se asi osmi kil nepotřebných věcí. Vyprali a vysušili věci a čekání si zpříjemnili v roztomilé kavárně přímo na náměstí. Sluníčko pálilo a spolu s únavou zhatilo poslední úsilí o nějaký výlet. Dnešek byl prostě víc odpočinkový.

Na večer jsme vymysleli trochu lenošení s jídlem z indické restaurace a konečně se dostalo i na zdejší cider. Vyrazili jsme do COOPu. Bereme do košíku dvě lahve, nějaké mlsání a směřujeme k pokladně. Mladý brigádník mě požádal o občanský průkaz. Zřejmě jsem mu i přes mé vousy připadal mladší. Ukazuji mu občanský průkaz. Chvilku ho studuje a pak se obrátí na Barču a žádá i o její občanský průkaz. Barča ho ale nechala v chatě. Představte si, že nám ten cider neprodali, i když jsem nákup uskutečňoval já. Tak jsme si řekli, že když Barča odejde a já se do obchodu vrátím a koupím si jednu lahev jako jen pro sebe, tak by neměl být problém. Občanský průkaz mám. Opět mi ten cider neprodali. Prý jsem tam byl s tou slečnou, která občanku neměla. Oponoval jsem, že jsem v obchodě sám a kupuji si jednu láhev pro sebe. Místo logického konce – dokončení nákupu – na mě byl přivolán pan vyhazovač, který mě eskortoval z obchodu jako nějakého alkoholika kupujícího si nejlevnější rum či láhev vodky se slovy: „This is law.“. Obchod měl otevřeno do jedenácté hodiny večerní. Rozhodli jsme se, že se vrátíme i s občankou Barči, tak se i stalo. Konečné skóre však skončilo 3:0. Přijdeme do obchodu a zjistíme, že nám už žádný cider neprodají, neboť po desáté hodně žádný alkohol prodávat nesmějí. S pohledem na všechny ty odložené lahve cideru za pokladnou, která nám při každém pokusu odebrali z košíku, a několika oblíbenými českými slovíčky opouštíme obchod. Nutno dodat, že při nákupu piva ať už v restauraci nebo v jiných pobočkách řetězce COOP či jiných obchodech, které jsme doposud navštívili, po nás žádný doklad totožnosti nechtěli. Zřejmě se jednalo o nějakou špatnou zkušenost Portree s turisty a alkoholem, ze které vznikla tato situace hraničící s šikanou. Avšak to je jen malá kosmetická vada na celém Skotsku.

KEMP V UIGU / Úterý / 11. července 2017

Poněkud zvláštní jev slunečného počasí se stává jakousi tradicí naší dovolené. Jako by se Skotsko neustále omlouvali za most na mapě, který ve skutečnosti nebyl. U snídaně se nám podařilo zarezervovat jednu noc ve Stornoway v další fázi našeho toulání. Vypadá to, že nám vše zatím neuvěřitelně skvělé vychází. Dopoledne jsme po sobě uklidili chatku, sbalili si věci a nechali si je ještě u našich hostitelů v obýváku, abychom mohli ještě dopoledne vyrazit na výlet kolem Portree. Seděli jsme na lavičce mimo město, popíjeli cider a koukali v dálce na Two man storr, titulní přírodní skalní útvar celých Skye. O půl druhé nasedáme do autobusu směr Uig.

Před odjezdem jsme zaslechli rozhovor řidiče s místním mužem, když zmiňovali, že tahle hezky na Skyeích nebývá, že se jedná o velikou vzácnost. Naprosto si jí užíváme. Nebe bez mráčku ještě posílilo chuť opět postavit stan, užívat si Skotska naplno a Uig tomu ještě víc přispěl. Nádherná přímořská vesnička situována do písmene U, v jejímž centru bylo molo pro ferry. Stavíme stan ve zdejším kempu a platíme pouze patnáct liber. Ještě se stavíme do obchodu, z čehož se stala příjemně dlouhá procházka, Barunka uvaří večeři, posedíme při přílivu na břehu a jdeme spát.

PĚŠKY NORTH UIST/ Středa / 12. července 2017

Ranní sluníčko dosušilo poslední kapky rosy a my opět využíváme možnost balit suchý stan. Dnešní cíl je North Uist, jeden z ostrovů západních Hebrid. Původně v našem plánu nebyl, ale jelikož jsme několik dní ušetřili, můžeme si tuto zajížďku dovolit. Původně jsme chtěli do Tarbertu, ale změna nás nijak neomezila, neboť oba trajekty odplouvaly právě z Uigu. Nastupujeme na trajekt, který už svými rozměry říká, že se bude jednat o delší plavbu, dokonce spolykala tak deset plně naložených kamionů. Loď byla vybavena místy pro zavazadla, restaurací, několika pozorovatelnami a místy na sezení pěkně v teple a suchu. Mimo to si zde můžou pasažéři dopřát i trochu hazardu v automatech.

Po dvou hodinách plavby zakotvujeme v Loch Maddy a jdeme dále po silnici asi patnáct kilometrů po svých. North Uist je opravdu nádherná hříčka přírody. Vždy v dopoledních hodinách po odlivu moře za sebou zanechává jezera různých velikostí. Silnice se klikatí podél břehu. Jedno krásné panorama střídá druhé. Dorazíme do oblasti pláží a naskytuje se nám opravdu božský pohled. Ale i přes několik dní, které jsme měli na odpočinek, se opět ozývají bolesti kolen. Mě bolí levé a Barunku pravé koleno. Tato nepříjemnost nás už do konce naší cesty nepustí. S pokornou vděčností přijímáme nabídku svezení a od staršího páru – s pomocí se dostáváme do Bernerey, kde jsme původně chtěli stanovat, ale možnost chytit poslední trajekt z North Uistu na jižní břeh ostrova Harris vypadá lákavě. Při čekání si opláchneme nohy v Atlantiku a jdeme na trajekt.

Připlouváme do městečka Leverburgh. Na první pohled moc nepříznivé pro stanování. Necháváme si věci v hostelu a jdeme na večeři do jediné restaurace ve městě. Já si konečně dávám slavné fish and chips a Barunka kombinaci více chodů. Čím dál častěji začínáme narážet na problém s nedostačujícím výběrem v menu pro vegetariány. Vychutnáváme si dobré pivo u stolu pro dva s výhledem na moře. Když už se zdá, že večer nemůže být dokonalejší, Barunka z ničeho nic (po dvou pivech) prohlásí, že přece jenom dnes večer přespíme ve stanu. Padesát liber na hostel je přece jenom moc. Po krátké obchůzce okolí a prvním průzkumu vidíme v dálce místo, kde by se dalo stanovat. Vracíme se pro věci a majiteli hostelu voláme, abychom se omluvili. Krátce na to optimismus opadl. Náš vyhlídnutý plácek je opět za plotem. Unavení a naštvání přelézáme bránu a jdeme se zeptat dvojici lidí se psem, kteří sedí na oploceném pozemku u břehu moře, s domněním, že se jedná o majitele. Ukázalo se, že se jedná o dvojici ubytovanou v nedalekém B&B. Od nich se dozvídáme, že oplocený pozemek není nikoho. Patří k tzv. „common land“. A v tu chvíli nám to dojde: Ne že by Skotové měli celou zemi rozebranou na soukromé oplocené pozemky. To jsou pouze společné půdy, které soukromníci využívají pro pastvu ovcí, a aby se jim ovce daleko nezatoulaly, na vlastní náklady zemi oplocují. Tudíž je možné opravdu plot přelézt a postavit si stan, kde je libo. Není to o tom, že by byli tak hodní a nechali turisty nocovat, kde chtějí, prostě si jen nemohou dovolit je vyhodit. Kolikrát by nám před tím tato informace ulehčila.

Z našeho nového místa pro stan se vyklubalo snad nejhezčí umístění, které jsme měli. Měkká tráva, moře pět metrů od nás, kousek od nás ovce a s naším překvapením i tuleni, kteří si s přílivem připlavali hrát do zátoky. Se skotačícími tuleni jsme pozorovali západ slunce a užívali si nejhezčí noc naší předsvatební cesty.

HARRIS A LEWIS / Čtvrtek / 13. července 2017

Nádherné ráno. Už skoro stereotypně nás budí sluníčko. Moře se mezitím spolu s Měsícem stáhli a my bez většího rozmýšlení balíme stan. U toho nás stále pozoruje zvědavý tuleň, který se odváží zase o kus blíž. Rozloučíme se s tuleni, ovcemi a jdeme k ferry na autobus. Ještě se ptáme paní s kufrem, jestli náš spoj opravdu jede odtud, na což už ze zatáčky závodní rychlostí projíždí větší tranzit s označením W10. Za pouhých třináct liber se dostaneme až do Stornoway. Projíždíme přes celý Harris, ale nemáme moc čas si něco prohlížet. Vypadá to, že tady řidiči soutěží, kdo dá Hebridy rychleji. Nebo je to způsobeno perfektní znalostí silnice. Pravděpodobnější budou soutěže, neboť tu vede jen jedna silnice. V Tarbertu na chvilku zastavíme, abychom vyměnili tranzit za větší autobus, ale řidiče to nijak neomezuje. Stále seká zatáčky útes neútes.

Přijíždíme před jedenáctou do Stornoway. Do ubytování můžeme dorazit až ve čtyři. V informačním centru se dozvíme, kde se člověk může najíst v tuhle hodinu. Skončíme v tearoom, kde dělají burgery a spoustu jiného teplého jídla. Začínáme hrát na čas. Počasí nás konečně dohnalo. Venku je opravdu ošklivě. Prší a fouká studený vítr. V tearoomu se rozhodneme pro finální řešení našeho spaní ve Skotsku. Vzhledem k počasí, které se chystá, rezervujeme pokoj na dvě noci v místním lepším hotelu. Když už je to naše předsvatebních cesta, tak ať si ji užijeme. V tearoomu nakonec zůstaneme přes dvě hodiny. Zřejmě se na čas, kdy odejdeme, uzavíraly i sázky za barem. I přes vědomí, že „check in“ máme až ve čtyři vyrážíme alespoň schovat batohy. Dojdeme na adresu uvedenou na booking. Hlavní vchod byl odemčený. Zaklepeme a vejdeme dovnitř. Nikde nikdo. Neděláme z toho vědu a položíme batohy do předsíně pod schody. Poslední dvě hodiny strávíme poznáváním Stornoway a hlavně místních obchodů se suvenýry. Mají tu hezkou tartanovou mikinu, ale za 240£, což je skoro osm tisíc. Poslední hodinu docela silně prší. Už odpočítáváme poslední minuty a v Tescu kupujeme dobroty na večer. Už se vidíme po horké sprše zalezlí v posteli. Dorážíme podruhé do místa ubytování. Vejdeme dovnitř. Stále tu nikdo není. Zvoníme, klepeme, čekáme, prohlížíme si glóbus složený z broušených nerostů, zujeme si boty, Barča sedí na zemi, čekáme. V celém domě nikdo. Jen z prvního patra se ozývá šramocení zavřeného psa. Trochu ovlivněným seriálem The Walking dead mě napadají všelijaké scénáře. Už nechceme čekat. Hledáme přes booking telefonní číslo.

Člověk ve Skotsku snadno zapomene, co je za den, což se nám právě stalo, když jsme rezervovali náš pobyt ve Stornoway. Ukázalo se, že jsme naši rezervaci naprosto popletli a místo na čtvrtek ji rezervovali na pátek. V tu chvíli nám začalo docházet, že právě stojíme na chodbě v domě, kde právě v tento okamžik nemáme co děláte, a že tam nikdo není, protože tam dneska ani nikdo být nemá. Rychle žhavíme mobilní data. Zatímco já zjišťuji, jak je to s rušením rezervace, Barča nás už vede k jinému B&B, který právě uvolnil pokoj na dnešní noc. Pána jsme trochu překvapili, ale vypadá to, že naši situaci naprosto pochopil. Zatímco Barča domluvila náš nový pokoj, já zatím dopsal a poslal žádost o prominutí storno poplatku. We will see.

STORNOWAY / Pátek, sobota a neděle / 14. – 16. července 2017

Přestěhovali jsme se do hotelu Royale Inn, půjčili si kola, projeli se po okolí, lenošili v posteli a zotavovali se ze všech našich cest. Přece jenom má to být dovolená a bylo by fajn vrátit se odpočatí a fit. Oba dva dny navíc silně prší. Typické Skotsko nás přece jenom dohnalo. Snažíme se dát volno kolenům, která se neustále hlásí o pozornost. Skotové mají zajímavý televizní vkus. Programy mají plné dokumentů o sériových vrazích, dětských vrazích, paranormálních jevech, které jsou každých patnáct minut protnuté reklamou. Se Stornoway se rozloučíme procházkou po suvenýrech a večeří v restauraci. Zítra už cesta do Edinburghu.

V neděli jsme si dali skotský triatlon. Na cestě do Edinburghu jsme vystřídali trajekt, autobus i vlak. Nejdelší naše plavba zmohla Barču natolik, že pod nátlakem mořské nemoci si zapila kinedril. Nebo za to mohli ti delfíni, které ona viděla, ale já ne. Od té doby jenom spala. Spala na stole v lodní restauraci, v autobuse, svačinu na nádraží v Invernessu si nepamatuje, spala i ve vlaku. Po sedmi hodinách ožívá. To už se blížíme na nádraží. Došli jsme do Casa Hamilton. Podle názvu by každý čekal několika hvězdičkový hotel, my však věděli, že se jedná o skromný pokoj v typickém edinburghském řadovém domě.

KONEC PODLE EDINBURGHU / Pondělí a úterý / 17. – 18. července 2017

V pondělí ráno snídáme jamajskou kaši od našeho hostitele a dostáváme hezká doporučení na poslední den ve Skotsku. Například jazzový festival v jednom z místních parků. Tam také dojdeme a několik hodin posloucháme dobrou hudbu, ležíme na lehátkách a mluvíme o tématu na Kurzy NAPLNO, kde povedeme skupinu alternativního herectví. Logicky se inspirujeme Skotskem. Poslední noc jsme strávili na letišti v Edinghburgu. Barča si rozbalila spacák na lavičce v hale, já si sice taky na chvilku lehl, ale neustále jsem měl jedno oko otevřené. Všude spousta cizích lidí. Odlétáme v šest ráno.

SUMA SUMÁRUM

Skotsko je ideální zemí pro dlouhé toulání po přírodě. Když vhodně naplánujete cestu, nebude vás to stát ani moc peněz. My s Barčou se vzhledem k tomu, že se jednalo o předsvatební cestu, finančně naprosto neomezovali. A i tak nás celý čtrnáctidenní pobyt přišel na nějakých 48.000,- včetně letenek, dopravy po Skotsku, lepšího ubytování, stravování a suvenýrů – a že jich nebylo málo. Nejdražší položkou jsou vždy letenky. My je měli za cca 11.000,- plus pojištění. Doporučujeme si je zarezervovat, co možná nejdříve. Skotsko patří do eurozóny 1 pro mobilní operátory, takže můžete používat svůj tarif jako doma. Kdybychom více nocí strávili pod stanem, jedli jídlo čistě z obchodů nikoli z restaurací, uskromnili se v kupovaných suvenýrech, jezdili více stopem nebo autobusem, ne vlakem, zkrátka, kdyby se nejednalo o předsvatební cestu, celý rozpočet by se dal srazit na 25.000,- pro dva včetně letenek. Ideální destinace pro milovníky přírody, kde pocítíte, že stojí za to se o naší planetu zajímat.

Naše předsvatební cesta do Skotska v nás bude rezonovat až do smrti. Ověřila ryzost našeho vztahu a rozhodnutí vzít se a strávit spolu celý život. Inspirovala celou naší svatbu. Věděl jsem to už před celým skotským dobrodružstvím: Barča je skvělá holka do pohody i nepohody. Mohu jí naprosto věřit a jsem neuvěřitelně šťastný, že tyto společné zážitky ze čtrnácti dní ve Skotsku se stanou pevnými základními kameny pro náš start do společného života.