odjezd / 26. června 2018

návrat / 12. července 2018

trasa / Dempasar → Kubu → Gili Meno → Padangbai → Ubud

Podívat se na Bali patřilo k největším snům mé milované Barunky. Když smícháte křišťálově čisté moře, divokou přírodu, čerstvé ovoce, usměvavé lidi (převážně hinduisty), přidáte lehce našlehaný kurz Open Water Diver a necháte přibližně čtrnáct dní pozvolna vařit v tropických teplotách Indonésie blízko tzv. Ohnivého kruhu, vzniká dezert pro silnější povahy, který vám zaručeně vydrží v paměti do konce života.

NA BALI S EMIRATES / 26. a 27. června 2018

Tak to začíná. Zase po roce sedíme na letišti Václava Havla a čekáme než budeme spolknuti největším dopravním letadlem na světě – A380. Tentokrát, poučeni ze Skotska, balíme si opravdu jen to nejnutnější a jelikož je na Bali teplo, naše veškeré oblečení se vejde do jedné menší krosny, která splňuje parametry příručního zavazadla. Tak nějak si představujeme cestovat na lehko.

Čeká nás šest dlouhých hodin do Dubaje v luxusním letadle. Každý má před sebou tablet, na kterém kromě spousty televizních kanálů může sledovat i letadlo z venku pomocí tří kamer umístěných na trupu letadla, nebo hrát hry. Druhá část cesty je ještě delší. Letíme devět hodin boeingem 777 a cesta si zachovává vysoký standard. Mám pro vás hádanku: Přestože jsem na své jídlo musel čekat o hodinu déle než ty, obědvali jsme spolu a oba jsme to měli teplé. Kde jsme jedli? Odpověď: V letadle při přechodu časového pásma.

Dva lety, patnáct hodin čistého času ve vzduchu, skvělý zábavný systém na sedačce před vámi, tři tříchodová jídla, sendvič a pití, co se do vás vejde. Pár hodin nekvalitního spánku, k ránu mokrá horká utěrka na otření obličeje a nekompromisní studená klimatizace. Tak by se dalo shrnout cestování přes Dubaj do Bali s Emirates a to v economy class. Za nás čtyři a půl z pěti. A teď se jdu pustit do menu s grilovaným kuřetem s rajčatovým pestem, šťouchanými brambory, těstovinovým salátem, čokoládovo višňovým dezertem, bochánkem s máslem a pár slanými krekry s bločkem čedaru na doražení. Asi si k tomu dám pivo.

Opravdu malé letiště mají v Denpasaru. O to déle jsme čekali před první kontrolou. Než se člověk stačí zorientovat, na první pohled zbytečně obrovská a prázdná hala se naplní frontou. Když si myslíte, že vás po vystání takové fronty už nemůže nic zaskočit, zaskočí vás druhá fronta, kde musíte předložit vyplněný formulář, ve kterém prohlašujete, že nepašujete jakékoliv zboží nebo nepřevážíte větší hotovost. Je lepší nemít hotovost vůbec a vybrat si někde z bankomatu. Bankomaty ale mají nastavené limity a tudíž vás asi vybírání čeká častěji.

Po absolvování všech letištních procedur jsme se konečně dostali k našemu odvozu – vysmátému Balijci Romanovi, který nás veze přes celé Bali až na server do vesnice Kubu, kde máme první ubytování a zaplacený kurz potápění OWD. Po krátkém seznámení s naším instruktorem a spolumajitelem Danielem Landou, který nás svou přítomností na Bali zaskočil, se začala projevovat únava z dlouhého letu a tak stíháme už jen rychlou večeři, sprchu a spát.

POTÁPĚČI NOVÁČCI / 28. června 2018

Vyspali jsme se nádherně, šumění moře a zvonění bambusových zvonkoher vlnících se ve větru nás budí už kolem sedmé. Dnes nás čeká první lekce kurzu potápění OWD. Náš instruktor nás varoval před jetlagem, což je nemoc způsobená cestováním přes více než tři časová pásma, ale na nás se tolik neprojevila a my se už od deváté hodiny místního času dozvídáme první zajímavé a důležité informace, které musí každý potápěč znát. Učíme se první dovednosti, které nejprve testujeme na suchu a později v bazénu. Od šnorchlování až k automatickému dýchacímu přístroji napojeného na láhev se vzduchem. Příjemné je, že jsme na kurzu sami. Ze mě a Barči se záhy mimo manželů stávají i potápěči. Stáváme se jeden druhému “buddym” na potápění. Každý potápěč si musí hlídat svého buddyho, pomáhat mu a tím chránit jeho i svůj život pod vodou. Neboli to, co jsme si s Barunkou slíbili při svatbě, se teď rozšířilo i pod hladiny všech vod.

První nádechy pod vodou nám šly proti srsti. Oba jsme měli pocit, že ten vzduch vycházející z malého náhubku přece nemůže stačit. Nebo si hlava říká: “Když se potopíš, musíš zadržet dech.” Po chvilce pod hladinou již dýcháme plynule a zdoláváme jedno cvičení za druhým s pochvalami od instruktora. Zkoušíme si i vzájemně pod vodou půjčovat své dýchací automatiky a pomáháme si s výstrojí, jak na souši, tak i pod vodou. Plní dojmů končíme dnešní lekce s myšlenkou, že zítra v moři to bude všechno jinak.

Zpátky do našeho resortu jsme šli vesničkou Kubu, abychom věděli, co se v ní ukrývá. Zatím “idylka” Bali se nekoná. Všude samé odpadky a silný provoz. Zmatek na silnici je podpořený tím, že se na Bali jezdí vlevo. Ani jeden obchůdek s čerstvým ovocem jsme nepotkali. Kolem jen malé krámky vypadající jako vietnamské tržnice a večerky. Zatočíme do boční ulice, která vede k našemu resortu a překvapí nás spoutá skútrů zaparkovaných vedle sebe. Po chvilce slyšíme řev davu a kohoutí kokrhání. Kohoutí zápasy nás nikdy nezajímaly, ale Balijci si na ně nedají dopustit. Dav obcházíme a jdeme domů. Později jsme zjistili, že vidět takové kohoutí zápasy je poměrně vzácné, neboť jsou na Bali zakázané.

Odpoledne už jen oběd, lehárko a odpočinek. A je možné, že přece jen někoho jetlag dohonil. Barča spí a já sepisuji myšlenky a vzpomínky. Večer se dozvídáme, že aktivní sopka Gunung Agung se opět po několika letech probudila a začala produkovat spoustu páry, kouře, popela. V noci je vidět, jak žhne její nitro magmatem. Letiště v Denpasaru je prozatím uzavřené. Uvidíme, co nám náš třináct kilometrů vzdálený soused ještě nachystá. Prý jsme v bezpečí. Evakuační zóna je kilometrů deset.

KURZ OWD DEN DRUHÝ / 29. června 2018

Zatímco naší krajané v České republice mají tři hodiny v noci, já a Barča oblékáme kompletní vybavení a chystáme se na náš první ponor do mořské vody. Po chvilkách balancování v hloubce se dobře sžíváme s technikou a našemu instruktorovi přinášíme samou radost. Samozřejmě bez jednoho loku mořské vody by to nešlo a tak si vesele zavdám při jednom cvičení, kdy se vytahuje automatika z pusy.

Při druhém ponoru si už více užíváme místní korály a jejich rybí obyvatele. Barča ještě chvilku pronásleduje mořskou želvu, ale jinak žádné velké drama se nekoná. To ale netušíme, že se v nás probouzí nová závislost. Dnešní výuku zakončujeme hodinou teorie. Unavení se vracíme do našeho bungalovu, před kterým se naložíme do bazénu. Po delším odpočinku, večeři a procházce stejně jako Gunung Agung jdeme spát.

PAN A PANÍ HRON VOVSÍKOVI POTÁPĚČI / 30. června 2018

Čím víc toho člověk v životě zkusí, tím méně si je jistý vším, co ho doposud bavilo a zajímalo. Myslel jsem si, že jsem se již našel a ukotvil v tom všem, co kolem mě je a co s Barčou děláme. A teď opět zjišťujeme, že si nás přitáhl svět pod hladinou, kde je tolik neprobádaných a klidných míst.

Finální den našeho OWD kurzu je zde a nás čekají dva poslední ponory. Oba již jako fun dive ponory, kdy už necvičíme, ale pouze si je užíváme. Při prvním ponoru klesáme s naším instruktorem do hloubky 22 metrů. Sledujeme rybičky a místní obyvatelé zdejších korálů – malého rejnoka, želvu a spoustu dalších hrdinů z Hledá se Nemo. A jelikož jsme se nedopustili větších chyb, při druhém ponoru se dostáváme až k vraku Relax Bali, který věnovalo balijské námořnictvo místním potápěčům, aby na něm mohli trénovat tzv. wreck diving (vrakové potápění). V maximální hloubce 33 metrů proplouváme trupem lodi a pozorujeme, jak se čas a moře o loď za tu dobu postaraly. Na horní palubě nám instruktor předá dva banánky a my tímto sladkým lákadlem krmíme rybičky, které nemohou odolat a přiblíží se až na dotek. Nevím, jestli za to mohl vysoký obsah dusíku v těle, ale cítili jsme se naprosto okouzlení a v euforii. Jelikož jsem větší funil než Barča, po cestě zpět mi dává na pokyn instruktora dýchat ze své lahve. Takhle plaveme bok po boku pěkných pár minut a užíváme si korály, ryby a mořskou želvu. Opravdu spojení a šťastní, že se máme, sdílíme jednu vzduchovou láhev. Jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.

Většinu odpoledne prospíme. Jsme z těch dvou ponorů docela unavení a večer ještě míříme na finální teoretické testy, které bez problému splníme. Právě jsme se stali potápěči. Ne jenom papírově, ale hlavně z celého srdce. Svět pod hladinou je unikátní a rozhodně bychom jeho přežití neměli brát na lehkou váhu. Ještě projdeme přijímacím rituálem personálu Relax Bali, které vřele doporučujeme. Jednou z částí rituálu byla i chvilka, kdy jsme měli jít sami s Barčou ke břehu moře. Měsíc jasně svítil a my si měli něco přát. Co víc si přát, když už všechno máme? Máme jeden druhého.

Potápění ve volné vodě a úspěšné splnění kurzu OWD nám zřejmě zahýbe s dalším plánováním, kam na budoucí dovolené. A možná i s celkovým přístupem k životu, protože potápěč nikdy neběhá a nespěchá. Jo, a mimochodem kolegové potápěči, mám nejlepšího buddyho na světě.

BALI, Ó KRÁSNÉ BALI / 1. – 4. července 2018

Volný den bez potápění jsme si chtěli užít u bazénu, moře a na sluníčku. A to byla osudová chyba pro bělocha, jako jsem já. Za krátký čas jsem se spálil, jak nikdy v životě. Nic to nemění na jednom z nejkrásnějších zážitků naší dovolené, který následoval. Vyšli jsme po pláži pryč z Kubu a kdo by to byl řekl, že jen pár stovek metrů promění resortovou oblast na panenskou oblázkovou pláž, kde nebylo jediné živé duše. Vlny běhaly po černém písku a vybízely, abychom si s nimi hráli. Sice to mému spálení moc nepomohlo, ale zážitek to byl nádherný. Konečně jsme byli na opravdovém Bali.

Následující den konečně opouštíme naší první destinaci. Naším cílem je malinký ostrůvek Gili Meno, který patří mezi souostroví tří ostrůvků mezi Bali a Lombokem. Gili Meno je ostrůvek pro zamilované. Už po osmé hodině nasedáme do transportu, který pro nás připravil náš kamarád Numayn – Roman, a jedeme do Amedu, odkud poplujeme speed boatem na největší z ostrůvků Gili Trawangan. Při čekání na loď se z nás malé děti neustále snaží dostat nějaké peníze prodejem korálkových náramků. Je to složitá a dobře organizovaná síť asi patnácti dětí. Nekoupit není možné. Jednoho Australana, co s námi jel autem, dostanou pokaždé a to tam jezdí velice často. Barča si stejně chtěla nějaký náramek koupit, tak koupila pro nás oba. Speedboat z nás malém vytloukl duši, i když cesta trvala jen tři čtvrtě hodiny. Sotva jsme vkročili na ostrov, už se na nás vrhali místní podnikatelé a nabízeli svoz na Meno. Trochu jsme usmlouvali cenu a aniž bychom museli čekat, okamžitě nastupujeme na malou lodičku a plujeme. Barče se dělá trochu špatně, ale za tu krásu to stojí.

Gili Meno je opravdu nádherné místo, které by neměl nikdo, kdo se dostane na Bali, vynechat. Ze začátku nás děsily opuštěné, polorozpadlé resorty jak vystřižené z tropické postapokalypsy. Po pár minutách chůze dojdeme k malým bungalovům, přičemž jeden z nich stojící mezi borovicemi čeká na nás, zhruba dvacet metrů od bílé písečné pláže a modravého moře. Opravdový ráj. Zde zůstaneme další tři noci.

Sotva se ubytujeme, vyrážíme na průzkum okolí. Procházíme po okraji ostrova a zjišťujeme, co je kde k mání a narazíme i na jednu pobočku PADI, kde si kupujeme masky, šnorchly a ptáme se na jejich nabídku potápění v okolí. Nepotápět se tady by byl hřích. Ponory tu nevychází draze. Zhruba tak polovinu toho, co to stojí při Středomoří. Za dva ponory platíme v přepočtu dva a půl tisíce korun.

Zastavili jsme se v jednom z plážových warungů, abychom něco přihodili do bříška a demence některých turistů nás až dojímá k slzám. Exemplárním příkladem se stává jedna snědá Francouzka, která si na srdečnou obsluhu neustále něco vymýšlí. Mezi vrcholná čísla patří:

1. “Chci čerstvý kokos.”
2. “Tento kokos jsem nechtěla. Chtěla jsem ten z ledničky.”
3. “Cože? Vy nepěstujete kokosy v lednici? Nevadí. Doneste mi led.”
4. “Ten led je moc velký. Doneste mi menší led. Cože? Vy nemáte menší led? Nevadí. Odneste tento kokos a přineste mi jiný kokos s větším otvorem na led.”
5. “Cože? To je ten stejný kokos jen jste víc vysekali otvor? Eeee. No co mám s vámi dělat. Dejte to sem. A můžete mi přinést nový led? Tady v té sklenici už je jenom voda. Ach ta zvířátka.”

A celou tuto etudu se balijský číšník nepřestal usmívat. Zákazník náš pán. Zajímalo by nás, co se asi honilo hlavou jejímu o třicet let staršímu příteli. Číšníci jsou zde neuvěřitelně skvělí. Skoro v každém podniku za vámi přijdou téměř okamžitě bez ohledu na plnost jejich podniku. Vždy se usmívají, ptají se vás, jak se máte, u toho poklidí stůl a vše upraví k vaší spokojenosti. Možná by sem měli posílat všechny číšníky z Čech, aby se naučili naprosté mistrovství jejich práce od obyčejných lidí, které to prostě jenom baví a mají rádi lidi.

Večer jsme zahájili “obejití Gili Meno”. Zastavili jsme se v plážovém baru, lehli si na fatboye, cucali dobré míchané nápoje a pozorovali západ slunce. Zapadalo kousek od Agungu za ostrůvek Trawangan. Gunung Agung vypadal podezřele klidně. Pak jsme zase kousek popošli a v jiné tentokrát plážové restauraci si dali výbornou večeři. Ve tmě pod ochrannou neuvěřitelné hvězdné oblohy jsme celý Gili Meno obešli a šli spát. To jsme ještě nevěděli, že se procházíme po slavných plážích z povedeného knižního díla a následně povedeného filmu – Jíst, meditovat, milovat. My jsme se tady do toho teda zamilovali.

OHEŇ, VODA, VZDUCH…

V noci přišla další erupce Gunung Agungu. Tentokrát větší. My na ostrůvku nedaleko Lomboku jsme zůstali klidní, avšak později se dozvíme, že spousta místních, co žíjí kolem Agungu, už měla sbalené a naložené rodiny ve vozidlech při zoufalém pokusu o útěk. Po té pasece, co tu Agung zanechal v šedesátém třetím, si Balijci dávají veliký pozor. Snaží se být připravení. Hloubí umělá široká koryta od sopky až do moře, která by měla v případě nouze zachytit lávu a svést jí bezpečnou cestou. Ale podle mě je to jako namazat si záda máslem a jít tady kolem poledne na pláž na přímé slunce. Větší smysl mají modlitby a obětiny, které na Bali naleznete u každého domu. Většinou se dávají před venkovní dveře, aby se je Bohové mohli vzít. A opravdu si je berou. Vítr je rozfoukává po celém Bali spolu s vůní tisíců vonných tyčinek. Tu vůni zbožňujeme.

Po snídani rezervujeme dva ponory na další den u Blue Merlin, které naprosto doporučujeme. Příjemní guidi a divemasteři. A jdeme si zašnorchlovat na jihozápadní část ostrůvku. Já samozřejmě v tílku, nechci se dorazit. Pozorujeme tubefish a spousty dalších rybek. I na šnorchlování je Bali naprostá jednička.

Den našeho prvního potápění s cizími lidmi je tady. Čeká nás Sunset reef (útes západu slunce) a Turtle heaven (želví nebe). Veškeré vybavení na nás čekalo připravené. Trochu divný pocit, když si techniku, které svěříte život sebe i své milované, nemůžete vyzkoušet a sami si ji zapojit a připravit. Po krátké instruktáži už sedíme v loďce s dalšími potápěči a plujeme k místu seskoku do vody. Náš první drift dive, což znamená, že se nejde ze břehu, ale vyskočíte z lodi a po ponoru zase vylezete na loď. Zhruba pět minut před ponorem nás oblékají do vybavení a my máme první možnost prostudovat si lehké odchylky na vybavení oproti tomu, ve kterém jsme absolvovali kurz. Náš guid nám zapomněl přibalit botičky k botičkovým ploutvím, takže jdeme bez nich, což je vcelku komplikace. Zvládáme i o hodně méně závaží, než jsme měli při kurzu a klesáme ke dnu. V celku pohodový a krásný ponor. Viděli jsme hodně rybiček. Největším zážitkem však byl na dně odpočívající žralok běloploutvý. Sotva se vynoříme, ohřejeme na břehu, tak opět nasedáme na loď a plujeme na druhý ponor. Ocitáme se uprostřed želví komunity. Obrovité želvy leží na dně a dav potápěčů je nevytrhne z jejich pohody. Dostane se i na naší kamerku a tak pořizujeme pár hezkých podvodních snímků. Jelikož se nám věnuje jeden divemaster a jeden guide a navíc s námi není opravdu moc práce, ukazují nám nové fígly a fórky. Z ponoru se nakonec stane hodinu a čtvrt dlouhá příjemná záležitost.

… A ZEMĚ? PLUS ÚVAHA O SMLOUVÁNÍ.

Odpoledne Barunka testuje další curry, jako by chtěla ochutnat curry v každé restauraci, kde jíme. Já mám zase pro změnu už balijské smažené kuchyně trochu dost a tak si dávám pizzu. Po obědě procházíme vnitrozemím Gili Meno. Dojdeme až do “rasta ganža jamajka vole” něco jako kavárně/baru, který působí příjemnou a uvolněnou atmosférou. Možná právě to až nepřirozené kvantum pozitivní energie rozhodne o tom, že se raději otočíme a jdeme zpátky. Po cestě objevíme místní skládku. Balijci si opravdu s tříděním odpadu hlavu nelámou. Veškeré programy o třídění odpadu jsou tu v plenkách. Všechny odpadky bez ohledu na to, z jakého jsou materiálu, vrší na kopec za domem. Jakmile tento kopec dosáhne určité velikosti, hromadu zapálí. Tuto teorii dokazovala vypálená místa skoro u každého domku. A tady na Gili Meno to potvrzovala přítomnost velké pece na spalování.

Když jsme odjížděli na Bali, všichni nám říkali, že máme smlouvat úplně o všechno. Jenže! Ceny cestovních kanceláří za převoz z Bali na Lombok jsou pevné. Oni se bez vás obejdou. V kamenných obchodech vás taky moc nepotřebují a ceny si hlídají. Restaurace mají taky dané ceny včetně dýška, které je již součástí každého účtu. Nejdražší jsou léky a opalovací krémy. Jeden solidní opalovací krém vás vyjde v přepočtu na čtyři sta padesát korun. Kdy ale můžete smlouvat jsou malí soukromníci a pouliční prodejci, či soukromí dopravci. To poznáte hned, kdy je pro smlouvání zelená. A nemusíte je vůbec hledat. Takoví obchodníci si totiž najdou vás. Náramky, ovoce, suvenýry, různé služby, masáže, soukromé taxi aj. A pak už záleží na vás jako na člověku, kdy to za to stojí a kdy ne.

Například když jsme přejížděli z Trawanganu na Meno, hned si nás při vystupování z lodi naháněl jeden Balijec. Z původních tří set IDR jsme usmlouvali na dvě stovky IDR, což je skoro stejná cena, jako když plujete fastboatem. Jenže my byli na lodičce sami a vypluli hned. A pak je tu druhý příklad. Paní vám nabízí přímo na pláži čerstvý kokos a ananas. Původní cena 60.000 IDR ,což je v přepočtu 90 korun. Tuto sumu bez problémů zaplatíme. Paní nám kokos otevře, dá nám brčka, ananas začne čistit, všimne si, že je špatný, což jsme s Barčou neměli šanci ani poznat, vezme jiný, ten očistí, odkrojí bubáky a předá. Poté zahajuji s paní nezávaznou konverzaci o smlouvání. Ptám se, jestli kdybych smlouval, dostal bych vše třeba za 40.000 IDR, což je 60kč. Paní mi oznámí, že ano, že je to normální, že turisté usmlouvají takovou cenu a někdy i ještě nižší. A má otázka zní: Je třicet korun na naše poměry tolik, že se musíme za každou cenu handrkovat o pár korun i za tak kvalitní práci provedenou s úsměvem od tak srdečných lidí? Jen si zajděte do obchodu a koukněte, kolik stojí ananas a kolik kokosový ořech. A navíc kvalita se nedá srovnávat. Třicet korun pro nás nic není. Pro ně je to jistota, že budou mít například jeden oběd pro celou jejich rodinu.

ZPĚT DO AMEDU A TOM VS. SKÚTR / 5. července 2018

Opouštíme Gili Meno. Ostrov pro zamilované s krásnými bary, warungy, restauracemi, skvělým potápěním a skvělými lidmi, kterých je tak akorát. Krásná část našeho putování po Bali, které trochu pošpinila snad jen ta malá zneužívána a většinou přeložena zvířátka. Co tím myslím? Místní používají na přepravu věcí a lidí povozy, které táhnou malí poníci. A věřte, že není lítostivější pohled, než na malého poníka, který táhne povoz plný širších turistů a jejich obrovských kufrů. Dokonce tak plný, že i vozataj musí běžet vedle poníka a celková váha povozu zvedá poníka ze země. Za celé čtyři dny jsme neviděli ani jednoho poníka pít či jíst. Druhou skvrnkou jsou dva hluční bráškové ostrova Meno a to Trawangan a Air, jež svým večerním diskotékovým programem drtí hlukem svého benjamínka celou noc. A občas to ruší ze spaní.

Dnes tedy zpět do Kubu. Zase do stejného bungalowu, kde jsme naší dovolenou začínali. Dlouho na Trawanganu čekáme na naší loď, která nabrala tři čtvrtě hodiny zpoždění. Bere nás ještě okružní jízdou přes Air a Lombok a pak vlna nevlna si to peláší přes moře zpátky na Bali. Řídit takový speedboat musí být neuvěřitelně těžké. Vždyť jen na zakotvení ve větších vlnách je potřeba hodně klidu a spousta rukou. A při jízdě si občas vlny dělají s lodí, co se jim zamane. Jsme zpátky v Amedu, zkušeně odbíjíme dětské dealery s korálky a vyhlížíme odvoz. Tentokrát pro nás přijel zase úplně jiný Balijec a nám dochází, jak velké zvíře Numayn asi je. Přinejmenším šéf místní sítě soukromých průvodců a dopravců. Paradoxní, že vlastně tajně konkuruje českému resortu Relax Bali, ve kterém je zaměstnán, a nabízí služby i lidem z resortu levněji, než by je dostali od resortu samotného. Odpoledne trávíme odpočinkem v BAC diving center. Dostali jsme opět stejný bungalow, kde jsme bydleli první noci. Barunka zvolila odpolední program plný sluníčka a koupání v bazénu. Já ji celou dobu šmíroval jako šedá eminence ze stínu.

Jelikož nám v našem resortu nemohli k pozdnímu obědu nic nabídnout, jako kompenzaci dostáváme klíček od skútru, že si máme zajet do nedalekého warungu. Je na čase prolomit strach a zkusit místní silnice. Jelikož jsem na takovém stroji seděl poprvé v životě, chvilku mi trvalo, než jsem si vůbec zvykl, jak se taková věc řídí. A samozřejmě jsem nezapomněl skútr prohnat škarpou, povalit ho na sebe a sedřít si do krve holeň. Snad se se mnou po takovém zážitku nebude chtít rozvést. Barča řídí, jako by se na motorce narodila. I tak se jí moc řídit nechce, neboť má respekt k silničním pravidlům na Bali – ty totiž prakticky neexistují. Je jen jedno pravidlo. Troubit. Troubit a troubit. Když zatáčíte, když brzdíte, když předjíždíte, když zastavujete, když odbočujete, troubíte. S pomocí všech Bohů parkujeme u místního dobrého warungu a dopřáváme si další sklenice sladkých džusů a smažené jídlo. Jak jinak. Balijci hodně sladí a pokud chcete místní freshe bez přidaného cukru, musíte si o tuto změnu říct. Sice se na vás budou tvářit jako na blázna, ale přání vám samozřejmě splní.

MANTY V NUSA PENIDA A PADANGBAI / 6. července 2018

S vycházejícím sluncem směřujeme k Bali Relax, odkud s místními Čechy, kteří jsou tam ubytovaní, a naším milým instruktorem potápění Standou jedeme na Nusa Penidu. Čekají nás dva náročnější ponory, které by měly být odměněny králem moří – mantou obrovskou. Dorážíme do Padangbai, oblékáme neopreny a chystáme vybavení. Naši hodní Balijci nám vše přenesou na loď a již kloužeme po mořských vlnách. Po zhruba hodinové plavbě, kdy loď svedla souboj s pětimetrovými vlnami, motor utichne a potápěči dostanou zelenou. Dostat na sebe veškeré vybavení a na vlnách se kymácející lodi je složitější, než se zdá, ale už sedíme s Barčou naproti sobě na bocích lodě. Proběhne buddy check (život potápěče zachrání velká obezřetnost), nasadíme automatiku, přidržíme a přepadneme po zádech do vln, jako bychom to dělali celý život. Instruktor Standa se dmul pýchou. Voda byla studenější, pod hladinou byla horší viditelnost a proud si s námi hrál. Sem tam jsme dostali ploutvemi po hlavě, nebo nám zase někdo vykopl automatiku z pusy, ale po delším pátrání vidíme velkého pána moří – mantu obrovskou, která kousek nad námi opisovala pravidelné kružnice. V tu chvíli se přede mnou zvedla ohromná bublinová clona ze vzrušením funícího potápěče pode mnou a zakryla mi výhled. Ale i těch několik málo okamžiků při setkání s takovým živočichem se vryje do paměti na celý život. Další vzpomínku, kterou s Barunkou sdílíme.

Druhý ponor byl náročnější. Proud si s námi dělal, co se mu zachtělo. Do toho neustálé útoky od našich spolupotápěčů, kteří byli ochotní vás pro dobrou fotografii klidně i utopit. Bohužel – Češi.

Večer v Padangbai v malém bungalovu postaveném na kůlech s výhledem na celé přístavní městečko jsme ochutnávali veškeré dobroty za pár korun pořízené z nedalekého balijského obchůdku.

UBUD / 7. – 11. července 2018

Východy slunce na Bali se nikdy neomrzí. Po příjemném dopoledním diskutování o hinduismu se rozloučíme s milými lidmi, kteří nás hostili a vydáváme se na poslední část našeho balijského putování – do uměleckého centra v srdci Bali – do městečka Ubud. Z Padangbai nás vezl milý Balijec Rambu. Za necelou tisícovku se s ním domlouváme na jeden den, kdy nás povozí autem po Bali a vezme na různá kulturní nebo jinak důležitá místa.

Po cestě do Ubudu zastavujeme v lokální pěstírně cibetkové kávy. Paní nás provede celým areálem a pak nám připraví ochutnávku místních ochucených čajů, kávy a především šálek cibetkové kávy, která je naprosto výborná. Na to, že se vyrábí ze zrn kávy, která projdou trávicím traktem cibetky, je lahodná a silná.

Jeskyně. Takový název dostane naše poslední ubytování v několika hvězdičkovém resortu. Nejenom podle vlhkosti, ale i kvůli vůni a nedostatku světla dostává tento název. A proto není na co čekat a zpříjemňujeme si temné chvíle pravou balijskou masáží. Masérky přišly až k nám na pokoj a za hodinovou masáž pro dva si naúčtovaly pouze tři sta korun. Dalších sto padesát dostaly od nás jako dýško, což jim vykouzlilo ten největší úsměv, jaký jsme tu zatím viděli.

Na následující dny bylo potřeba vyřídit si můj nevyřízený účet se skútrem, který měl na svém kontě jedno vítězství nade mnou od posledně. Stud a strach jde stranou. Bez motorového kola bychom na poslední část dovolené nemohli skoro nic. Barča se se mnou ze začátku trochu bojí, ale jelikož mě řízení vždy bavilo, po chvilce již brázdím balijské silnice s jim blízkou drzostí. A hlavně troubím!

Na skútru se dostaneme do Monkey forrestu, kde žijí posvátné opice. Posvátné mohou být, ale nic to nemění na skutečnosti, že jsou pěkně drzé a rozmazlené. Jakmile si neporadí se zipem vašeho batohu, který vám chtějí vyrabovat, jsou schopné vám vynadat a vrčet na vás. Zvědavost se jim rozhodně nemůže upřít. Během naší návštěvy Monkey forrestu zde probíhala i slavnostní kremace. Po smrti musí být duše osvobozena z její tělesné schránky a popel rozprášen do moře nebo alespoň do řeky, která ústí v moři. Jedná se o nejdůležitější obřad v lidském životě na Bali. Některé rodiny dokonce pohřbí svého zemřelého do země, dokud neušetří dostatek peněz, aby mohly takovou událost zaplatit. Poté svého milovaného jednoduše vykopou a spálí. Kremace je událost pro širokou veřejnost a když budete mít štěstí, bude přístupná i pro turisty. Tato bohužel nebyla, neboť se jednalo o významnou osobnost Ubudu. My tak mohli sledovat pouze pár malých střípků z vyvýšeného místa.

Nastal shopping time. Míříme do největší tržnice v okolí. Každý z prodejců se nám snaží vnutit své zboží. Když nás napoprvé nezaujmou, jdou okamžitě s cenou dolů. Dáváme si však dobrý pozor a za dobré ceny pořizujeme několik památečních předmětů, pár suvenýrů pro naše blízké a nějaké to ovoce na večerní ochutnávku.

CESTA ZA KULTUROU

Následující den nás čekalo spousta cestování za kulturními i přírodními památkami Bali. Již před devátou hodinou u našeho hotelu stál usměvavý Balijec Rambu se svým autem. Za pouhopouhých tisíc korun nás měl celým dnem provázet a dopravovat svým automobilem. Pokud jste již unaveni ze skútru, přijde mi to jako nejvhodnější varianta.

Už za necelou hodinku se ocitáme u malého starého amfiteátru, kde se má za okamžik odehrát příběh o božstvu, lidech a zvířatech v podání místního tanečně divadelního spolku. To, co Balijcům chybí v herectví, dohánějí svými nádhernými maskami. Příběh byl skoro nechytatelný a to jsme měli k dispozici i celý jeho popis na papíře. I tak si člověk užívá příjemnou podívanou plnou tance, akce, místní hudby hrané na živo a samozřejmě nechybí i laciný humor, když se v několika jazycích řekne sprosté slůvko. Co na plat, když se to lidem kolem nás líbí. Známe to i z našeho divadla. Po představení stihneme udělat jen rychlou fotku s posvátným zvířetem a již sedíme v autě na cestě za dalším cílem.

Tímto způsobem strávíme celý den. Uvidíme postupně ohromné vodopády, navštívíme místní řezbářskou dílnu, ze které si domů přivezeme třiceti centimetrovou sošku Rámy a Sinty, což jsou něco jako balijští Romeo a Julie. Poté nás Rambu vyhodí v luxusní venkovní restauraci a sám si odejde nedaleko do místního warungu. Zřejmě nás řadí do skupiny finančně zámožných. Odpoledne se oblékáme do sarungů a navštívíme posvátnou zemi Kawi temple a Temple of Holy water. Den zakončíme dlouhou procházkou po rýžových kaskádovitých polích, které patří na seznam světového dědictví. Cestování s místním průvodcem má jednu ohromnou výhodu. Vždy, když se vás nějaký obchodník snaží vzít na hůl, váš původce, pokud bude jako ten náš, se mu může vysmát do obličeje a domluvit vám přijatelnou cenu. Ale mluvit o tom, jestli je na Bali nějaká cena nepřijatelná je asi zbytečné. Vše stojí pár korun.

Unavení a uchození napouštíme horkou vanu a pouštíme se do ochutnávky místního ovoce. Absolutním vítězem se stává mangosteen. Vypadá jako litchi ve tvaru česneku zabalené do tvrdší dřevité slupky. Obsah je šťavnatý, měkký a voňavý. U nás toto ovoce běžně v obchodech nenajdete. Je tak dobrý, že si je snažíme rozdělit rovným dílem, aby nikdo z nás neměl této mlsky o něco méně. Poslední balijské dobrodružství bylo za námi.

POSLEDNÍ DEN

Poslední den opouštíme náš pokoj. Zavazadla si ještě necháme na recepci a na skútru vyrážíme podruhé do veganské raw restaurace.

Po cestě na letiště vzpomínáme na všechny krásně strávené dny – i na ty s popáleninami, které jsou ještě cestou na letiště poměrně dost cítit. Pro příště jsem se už doopravdy poučil. I když je na Bali příjemné a větrné počasí a slunko svítí jen krátkou dobu, má přesto neuvěřitelnou sílu. Až za tmy jsme dorazili na letiště a čekáme na náš let, který nás vezme opět do Dubaje. Vše probíhá hladce. Blízká sopka také usnula. A po skoro šestnácti hodinách na cestě opět vidíme z letadla Prahu i Kladno. Neuběhne ani pár dní od našeho návratu a Bali, především vedlejší Lombok, zasáhne vlna ničivých zemětřesení. Měli jsme štěstí. Myšlenkami však zůstáváme s těmi příjemnými lidmi, kteří v následujících dnech zažili něco, co si rozhodně nezasloužili. To je však daň za to, že žijí tak blízko ráje.

ZÁVĚREM

Bali je silným zážitkem pro každého, komu nebude líto peněz za letenky. Navíc když to spojíme se zážitkem z potápění, vzniká kombinace snů. Když si po nějakém čase uvědomíme, že jsme naší potápěčskou kariéru nastartovali v jedné z nejhezčích potápěčských lokací na světě, člověka se zhostí prazvláštní pýcha. Příjemný pocit, který sdílíte se svých životním partnerem. Tak nějak vznikají vzpomínky vytesané do paměti. Vzpomínky na celý život. A kam příště? Příště někam na sever.